Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

Diváci někdy neodhadnou, co je adekvátní a co už exhibicionismus, říká režisér divadla Pomezí

6 minut

Představení, kde není divák jen pasivním posluchačem sedícím v hledišti, ale kdy se fyzicky zapojí a do jisté míry sám ovlivňuje a vybírá, co během divadelní produkce uvidí. Takové jsou projekty divadelního spolku Pomezí, jehož předseda a jeden z režisérů Lukáš Brychta přibližuje inscenaci Dům v jabloních, pojatou jako vernisáž a odehrávající se v prostorách pražské Winternitzovi vily.

Během představení Dům v jabloních se téměř vždy odehrává několik situací současně na různých místech, herci jsou rozprchnuti po celé vile včetně zahrady, jak vypadá scénář pro takovou inscenaci?

Scénář je napsaný tak, že každý ví, co má za scénu, s kým ji má a kde ji má.  V časové rovině vernisáže, to znamená tehdy, kdy herci vidí diváky jako hosty, vědí, s kým mají co probrat a víceméně znají souslednost témat.  Ale hodně záleží na jejich improvizaci. Oproti tomu scény z minulosti mají pevně stanovené texty. Je to poprvé, kdy jsme pracovali s psanými texty. U předchozích inscenací byly dialogy čistá improvizace.

Viděla jsem vaši předchozí inscenaci Pomezí, tam to tedy bylo vše improvizované?

Ano, ale záleží, kdy jste ji viděla, hrálo se přes 80 repríz a časem se dialogy do jisté míry samozřejmě zafixují. Postupně se inscenace hodně proměňovala. Herce třeba už něco nebavilo, a tak si našli nové věty, jiné obraty. Naše představení se hodně vyvíjejí. U Domu v jabloních jsou ty scény z minulosti fixní také proto, že je to celé do jisté míry detektivka, tak je důležité, aby ve scénách zůstaly všechny narážky a vodítka, které jsme do nich vložili.

„Scénář znamená hlavně jakousi strukturu inscenace, o jaké postavy půjde, jaký příběh se odehraje a systém propojení a souslednosti scén.”

A samotný scénář vzniká také formou improvizace?

Je to tak, že se scházíme ve tvůrčí trojici (režiséři Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag a dramaturgyně Kateřina Součková, pozn. red.) a vymýšlíme scénář jako takový. Scénář znamená hlavně jakousi strukturu inscenace, o jaké postavy půjde, jaký příběh se odehraje a systém propojení a souslednosti scén. Formou improvizací vzniká náplň jednotlivých scén. Tu pak hledáme už společně s herci. U Domu v jabloních jsme ještě přizvali scénáristu (Pavel Gotthard, pozn. red.), který psal dialogy pro scény v minulosti, ale i ty jsme na zkouškách ještě s herci upravovali.

Jak moc se scény mění v průběhu zkoušení?

Nemění se struktura ani základní obsah. Ale je pravda, že jsme s herci přišli na další motivy nebo jednotlivosti, které se do nich pak dopsaly zpětně. A občas také člověk v průběhu zkoušení zjistí, že něco nesedí tak, jak to bylo plánované a tak se scénář upravuje i v průběhu, ale ne radikálně.

S improvizací vzniká spousty nových podnětů, jak s nimi pracujete?

Ty se snažíme zapracovat spíše do charakterů postav. Tam dochází k největším proměnám, základní kostra scénáře zůstala víceméně stejná.

„Scénář je napsaný tak, že každý ví, co má za scénu, s kým ji má a kde ji má.” Foto: Veronika Svobodová

Jak to tedy vypadá scénář na papíře a jak se ho herci drží při představení?

Můžete si to představit jako takovou tabulku, ve které jsou paralelní scény podle postav a časů. Nikdy to sice nesedí stoprocentně, ale každý herec alespoň ví, z jaké scény jde do jaké a kde se ta scéna odehrává. Tím se zaručí, že se vždycky potká s tím, s kým má. Když na místo dorazí o něco dřív, tak prostě počká. Časování ze scénáře se poměrně daří udržet. Začínáme s ideální verzí, pak se začne zkoušet a hrát a z různých čekání postupně vznikají nové mikro scény.

Jak dlouho jste zkoušeli?

Necelé tři měsíce, to je standardní doba. Na zkouškách nejsou všichni pořád, ale podle toho, jak je třeba, takže pro herce je zkoušení o něco méně časově náročné než pro nás.

Představení Dům v jabloních hostí Winternitzova vila. Foto: Lucie Urban

„Nechtěli jsme dělat biografickou inscenaci, ale některé prvky jsou vzaté z reálné historie.”

Co hrálo roli při výběru místa pro Dům v jabloních?

Byli jsme sem pozváni. Vila patří potomkům jejích původních majitelů Winternitzů a David Cysař, který se o ni za rodinu stará, viděl Pomezí, líbilo se mu a tak nám nabídl, jestli bychom do ní nechtěli udělat představení. Po rekonstrukci se vila komerčně pronájímala, ale my jsme tu poprvé byli v době, kdy se uvažovalo o jejím otevření pro kulturní akce a události. Dům v jabloních je v zásadě inspirovaný vilou a maličko rodinou historií Winternitzů. Nechtěli jsme dělat biografickou inscenaci, ale některé prvky jsou vzaté z reálné historie.

Co je tedy v představení inspirováno skutečností?

Dcera pána domu Alma Apfelsteinová je volně inspirovaná dcerou Winternitzových. Podobné jsou i židovské kořeny rodiny majitelů. Chtěli jsme, aby v představení lehce rezonovala doba vzniku celé vily. Dále zahradník Rolo – dochovala se fotografie, kde bylo napsáno pouze Rolo – zahradník. Díky tomu jsme získali jméno, ale zbytek jsme si vymysleli.

Kde jste hledali inspiraci pro ostatní postavy?

Každá z postav je inspirovaná nějakým dobovým typem. Ať už je to právě zahradník, přes něj se má maličko ukázat tehdy probíhající hospodářská krize. Kromě toho, že zahradník je něco, co v detektivce prostě chcete mít. Pak tam máme tu  ruskou emigrantku, továrníkovu dceru, chudého příbuzného z venkova… Nechtěli jsme nijak poučovat, ale každá postava je inspirovaná nějakým dobovým typizovaným předobrazem.

„Občas přijdou lidi, kteří hledají hranici toho, jak moc si můžou hrát. Snaží se třeba sebrat nějakou rekvizitu a pak hledají ten správný moment, kdy ji herci dají.”

V čem klade imerzivní představení nároky na herce? Co je pro ně nejtěžší?

Pro každého to bude trošku jinak. Ale problematičtí mohou být třeba diváci. Někteří neodhadnou, co je ještě adekvátní zapojení se a co už je takový typ exhibicionismu, který spíš narušuje scénu, než že by jí pomáhal, rozvíjel nebo nabízel impulzy, které mohou herci dál zpracovávat.

Mohl byste uvést příklad takové nevhodné interakce?

Občas přijdou lidi, kteří hledají hranici toho, jak moc si můžou hrát. Snaží se třeba sebrat nějakou rekvizitu a pak hledají správný moment, kdy ji herci dají. Někdy to bývá přes míru, když se snaží hrát s herci, ale nezapadne to dobře do aktuálního jednání.

Inscenace Dům v jabloních je napsaná přímo pro prostory vily. Foto: Lucie Urban

„Tady nám připadalo, že vila je natolik silná, že do ní není potřeba nic speciálního přidávat.”

Co je specifické pro toto představení v prostoru Winternitzovy vily?

Tentokrát jsme tolik nepracovali se scénografií.  Nechali jsme dům, jaký je. V případě předchozího Pomezí jsme měli ideu a hledali prostor, který bude prázdný a budeme si v něm moci vytvořit, co budeme chtít. Tady nám naopak připadalo, že vila je natolik silná, že do ní není potřeba nic speciálního přidávat. Většina nábytku, co tu je, je vlastně součástí vybavení, které tu mají. Dodali jsme jen pár věcí. Skříň, psací stroj… Ale v zásadě nic výrazného.

Divákům doporučujete, aby přišli oblečeni ve stylu 30. let. Dodržují tento dresscode?

Docela ano. Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Většinou se najdou tak dva lidé, kteří se do něho opravdu netrefí, ale ostatní ano.