Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

Jean-Paul Belmondo a divadlo: Láska, která nikdy nevyprchala

8 minut

Legendární herec Jean-Paul Belmondo přezdívaný Bébel oslavil tento týden 86. narozeniny. Ačkoliv je nejvíce spojován s filmy jako Muž z Ria, U konce s dechem nebo Profesionál, jeho srdce patřilo divadlu. Kvůli své filmové kariéře však musel na spoustu let tuto svoji lásku upozadit.

Zákulisí divadla Marigny v Paříži, 24. února 1987. V útrobách divadla nervózně přechází vysportovaná postava muže se začínajícími šedinami. Pomalu se jej zmocňovala panika. Dostavoval se třes a do mysli se mu vkrádaly černé myšlenky. „Já na to jeviště nepůjdu,“ problesklo mu hlavou. Do ruky vzal klíčky od svého Ferrari a vystřelil rychle z divadla. Nasedl do své sporťáku a ujížděl co nejdále ulicemi francouzského hlavního města.

První nesmělé krůčky

Jean-Paulovi Belmondovi už od mládí přisuzovali role vtipných sluhů. Zajímavých, výrazných, ale vedlejších rolí. Se svým obličejem, kterému vévodil několikrát zlomený nos, se zkrátka vymykal tehdejší představě o milovnících.

Nevadilo mu to. Jeho cílem bylo vyvolávat smích. Bavit sebe a všechny ostatní. Na jevišti i mimo ně. Předváděl vtipná gesta a grimasy, všemožně se pitvořil. Se svým neobvyklým zjevem mu kolikrát stačilo pouze vylézt na pódium, aby vyvolal v divácích salvy smíchu.

Při studiích na slovutné pařížské Konzervatoři dostal v roce 1953 první velkou příležitost. Ředitel divadla Atelier André Barsacq mu nabídl úlohu v Médei. Hře od Jeana Anouilha, v té době velmi oblíbeného autora. Ten přenesl tradiční antickou tragédii o lásce a útěku Médei s Jásonem do 20. století do prostředí cikánského tábora.

„Všiml jsem si, že ten mladík má úžasný talent, a když jsem šel ze scény, zůstal jsem mezi kulisami, abych ho viděl hrát.“

Odvážný a velmi náročný kus měl premiéru v březnu 1953. První představení lze bez přehánění označit za pohromu. Návštěvníci ji vůbec nepřijali. Hrála se necelý měsíc. „Médeia byl jediný Anouilhův propadák a zrovna jsem v něm musel hrát já,“ posteskl si Belmondo po letech.

Lichotka od Maraise

Své zaměstnavatele v divadlech často vytáčel svým chováním. Připadalo jim málo profesionální. Už od mládí přicházel do zákulisí těsně před zvednutím opony. Málokdo tušil, že to nejsou manýry talentované hvězdičky, nýbrž obranný mechanismus, jak se vyhnout samotě divadelní šatny, ve které propadal trémě.

První významný milník Belmondovy kariéry přišel v roce 1956. Režisér Jean Le Poulain si mladíka vyhlédl při veřejných závěrečných zkouškách na Konzervatoři. Budoucí filmová hvězda získala roli římské hlídky v Ceasarovi a Kleopatře. V titulní roli? Jean Marais, už tehdy etablovaná herecká hvězda.

„Všiml jsem si, že ten mladík má úžasný talent, a když jsem šel ze scény, zůstal jsem mezi kulisami, abych ho viděl hrát. Neměl velkou roli, ale byl tak zábavný a výjimečný a skvělý, že jsem jej musel obdivovat,“ řekl o jeho výkonu filmový novinář Fandor z Fantomase.

Úspěch v Ceasarovi mu zajistil obsazení do Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Belmondo v představení zářil v roli sluhy. Proslulost mu ale zajistila až role v komedii Oskar od Clauda Magniera. Divadlo Athénée se každý večer plnilo diváky. A ti se bavili od začátku do konce. Jedním z nich byl i Phillipede Broca.

„Byl jsem na Oskarovi hned v prvních dnech, viděl Jean-Paula a byl jsem z něj unešený. Řekl jsem si: „To je herec, se kterým chci natočit spoustu filmů,“ vzpomínal režisér filmů Muž z Acapulca, Muž z Hongkongu a Muž z Ria.

Po úspěšném Oskarovi vystupoval ještě v Zakázaném večírku. Tato hra se však navzdory pochvalným recenzím dva a půl měsíce po uvedení dočkala stažení. Chvilku koketoval s myšlenkou působit v představení Zámek ve Švédsku, na dveře však klepala jiná příležitost. A sice natáčení U konce s dechem, které jeho kariéru přesunulo na stříbrné plátno a katapultovalo ji do nebeských výšin. Francouzské divadlo si dlouhých 28 let muselo vystačit samo, Belmonda nasál a zplna pohltil film.

Kontakt s diváky

Od doby, co kvůli natáčení filmu odešel ze zkoušek představení Zámek ve Švédsku v roce 1960, Jean-Paul nepřestával mluvit o návratu na jeviště. Chyběl mu bezprostřední kontakt s diváky. Vysilující program filmové hvězdy si ale žádal spoustu času, těžko by jej mohl věnovat náročným zkouškám.

Nakonec si od jevištních prken odpočinul téměř tři dekády. „Vždycky, když jsme se sešli, tak jsme o jeho návratu k divadlu mluvili,“ líčil jeho dobrý přítel Robert Hossein.

Belmondo toužil po návratu na pódia, zároveň ho to naplňovalo hrůzou. Pouhé pomyšlení, že se ocitne před diváky jej stresovalo. Roky se nemusel učit dlouhé repliky. Nebyl si jistý, jestli jej nezradí paměť. Strach ze selhání jej omračoval.

„Zpočátku jsem se poohlížel po nějaké bulvární hře, ale nic jsem nenašel,“ vysvětloval Jean-Paul. Z velké nabídky si vybral Keana, složitý Dumasův text, který později aktualizoval filozof Jean-Paul Sartre. „Což je dobrý vtip, když uvážíme, že jsem chtěl něco snadného. Teď mě čekala hra, která trvá tři a půl hodiny a má těžký text,“ podotkl Jean-Paul.

Připomínka mládí

Příběh Edmunda Keana, legendárního londýnského herce, podle skutečné předlohy původně sepsal v první půlce 19. století Fredérick Lemaitre, který posléze sám požádal Alexandera Dumase, aby jeho text přepsal. Poprvé byl Kean uveden v lednu 1836 v divadle Varietés. Pro kulisy dvacátého století Dumasovo dílo aktualizoval filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre.

Edmund Kean byl rozený herec, na jevišti stál poprvé v pěti letech. V patnácti už hrál Shakespeara. Nakonec zemřel přímo na jevišti v úloze Othella. Kromě obřího nadání měl rovněž zpupnou a nepoddajnou povahu. Nedělal si hlavu z autorit, vedl rozmařilý život. Není divu, že Belmonda zaujal – musel mu připomínat jeho vlastní mládí.

„Teď mě čekala hra, která trvá tři a půl hodiny a má těžký text,“

„Kean, to je pan Herec. Komediant, lhář, něžný, nesnesitelný, zoufalý, veselý, tragický, hluboký, prostopášný… Má všechny tváře, které jsou i našimi tvářemi,“ vysvětlil své zaujetí Belmondo.

Prvním úkolem bylo adaptovat se na délku textu. Belmondo nikdy neměl problém s pamětí, za roky u filmu ji ale příliš neuplatnil. Odjel do Marrákeše, aby text vstřebal. Přestal kouřit, aby podpořil svoje soustředění a fyzickou odolnost.

Velkou překážkou se stala Belmondova vlastní psychika. Přepadala jej tréma, ztrácel sebedůvěru. Ve snech se mu zdálo, že jej diváci vypískali. Že přišel na scénu a zapomněl všechny repliky. Stávalo se, že volal Robertu Hosseinovi, režisérovi Keana, aby projekt zarazili, že to nezvládne. Jeho zkušený přítel jej ale pokaždé opět přivedl k rozumu.

„Je to člověk, který přesně ví, co chce, a hlavně, co nechce. Musí se s ním jednat opatrně. Je jako dynamit. Je to výjimečná povaha, je velkorysý i rozervaný,“ popsal jej Hossein.

Dlouho očekávaná, několikrát odložená, premiéra Keana s Belmondem v hlavní roli byla stanovena na 24. února 1987.

Klid za volantem

Z návratu Bébela se stala událost sezony. Představení byla ještě dávno před premiérou beznadějně vyprodána na dlouhou dobu dopředu. První řadu na premiéře obsadili členové Belmondovy rodiny a příslušníci francouzské elity.

Nikdy neměl takovou trému, jako zažíval ráno před premiérou Keana. Odpoledne se udál příběh, který je popsán v úvodu článku. Slavná filmová hvězda, která u mnohých dechberoucích kaskadérských kousků nepotřebovala záskok, se vypařila a bez cíle jezdila autem po pařížských ulicích.

„Je to člověk, který přesně ví, co chce, a hlavně, co nechce. Musí se s ním jednat opatrně“.

Za volantem se uklidnil. Uvědomil si svoji zodpovědnost a svůj vůz otočil. Vrátil se zpět, nikdo z herců netušil, že byl pryč. Všude vládlo maximální soustředění. Navzdory trémě se usmíval. Na scénu přišel později, měl tak čas sbírat zpoza opony první náznaky, jak obecenstvo přijímá divadelní kus. Prozatím vlažně, avšak ne nepřátelsky.

Belmondo se na scénu spouští na laně z prvního balkonu na způsob Tarzana. Jeho boty se dotýkají prken jeviště, tělo zaplavuje klid. Je zpět. Je skvělý. O tři hodiny později se obecenstvo zvedlo ze sedadel a aplaudovalo. Bouřlivé ovace trvaly déle než deset minut. Absolutní triumf.

Nejkrásnější rok

Kvůli náročnému divadelnímu programu změnil Belmondo svůj denní režim. Po probuzení si zacvičil v domácí posilovně, poté si dopřál vydatnou snídani. Dopoledne vyřešil své obchodní záležitosti, naobědval se a šel si lehnout, aby načerpal síly na večer. Do divadla přijížděl okolo sedmé večer a rovnou zamířil do své šatny, která byla celá rudě čalouněná a vyzdobená portréty jeho rodiny a snímky, které mu připomínaly z natáčení jeho nejslavnějších filmů. Před vstupem na jeviště ještě snědl něco studeného, nerad chodil před diváky s prázdným žaludkem.

Původně předpokládal, že bude v titulní roli Keana vystupovat zhruba ve sto reprízách, tedy nějaké čtyři měsíce. Skvělé přijetí u diváků však Belmonda donutilo přehodnotit své původní plány. Nakonec v divadle Marigny vydržel necelý rok. Naposledy se za Keanem spustila opona 3. ledna 1988. Při derniéře se hercům z provolávání slávy draly slzy do očí.

V zákulisí si vzal Belmondo mikrofon a všem, kteří se na fenomenálním úspěchu Keana podíleli, poděkoval. Dušoval se, že prožil nejkrásnější rok svého života.

„Když jsme končili s Keanem, měl jsem pořád velkou chuť hrát. Ale hlavně jsem měl chuť si odpočinout. Kean měl strašné záchvaty zuřivosti, a to člověka vysílí,“ přiznal Belmondo.

Představení se vydařilo i po ekonomické stránce. Za deset měsíců vydělalo přes 40 milionů franků. Kean s Belmondem v hlavní roli se zapsal do dějin francouzského divadla a samotného Bébela ujistil, že návrat k divadlu nebyl špatným krokem a postrčil jej k uskutečnění jeho dalšího snu – ztvárnění hlavní role v Cyranovi z Bergeracu.