Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

Krádež ve Winternitzově vile: Dům v jabloních

6 minut

Dům v jabloních je další z imerzivních představení spolku Pomezí. Tentokrát jde o detektivku, zasazenou do 30. let 20. století, která se odehrává v dobových interiérech Winternitzovi vili, pro niž byla „ušita“ přesně na míru.

O imerzivním divadle už jsme několikrát psali, ve stručnosti se jedná o vysoce zážitkovou zkušenost, kdy je divák v dobrém slova smyslu pohlcen příběhem a vtažen do děje a v mnohých situacích mu jsou herci doslova na dosah ruky. Někdy i blíž. Často s nimi může i interagovat.

„Byli jsme sem pozváni. David Cysař, který se o vilu za rodinu stará, viděl Pomezí, líbilo se mu a tak nám nabídl, jestli bychom v ní nechtěli udělat představení.”

Imerzivní představení se většinou odehrávají na neobvyklých místech. A najít vhodný prostor a námět pro takováto představení není jednoduché. Tentokrát však právě prostorem vše začalo, jak vysvětluje jeden z řežisérů, Lukáš Brychta: „Byli jsme sem pozváni. Vila patří potomkům jejích původních majitelů Winternitzů. David Cysař, který se o ni za rodinu stará, viděl Pomezí, líbilo se mu a tak nám nabídl, jestli bychom v ní nechtěli udělat představení,” a dodává, že představení je inspirované právě domem a částečně historií rodiny Winternitzů. „Nechtěli jsme dělat biografickou inscenaci, ale některé prvky jsou vzaté z reálné historie.”

Vítejte na vernisáži

Představení začíná v podstatě při vstupu do vily. Ačkoliv přicházím s dvaceti minutovým předstihem, herci už jsou pevně v rolích a připraveni na svých místech. Jedna z postav příběhu se povaluje hned za vstupními dveřmi, ve výklenku před šatnou a vypadá nanejvýš společensky unaveně. Ostatní herci jsou rozeseti mezi diváky v hlavním salónu a s každým se srdečně zdraví. Celý večer je totiž pojat jako vernisáž.

„Vítejte, já jsem Alma Apfelsteinová, těší mě,” osobně mě uvádí do salónu mladá žena oblečená do blankytně modrých šatů. Díky výrazným dobovým kostýmům jsou herci dobře rozeznatelní, přestože i ostatní diváci jsou oblečeni velice společensky, mnohdy ve stylu 30. let, jak bylo doporučeno na pozvánce. Živý klavírní doprovod mi ihned navozuje pocit společenské události.  „Dáte si sklenku jablečného moštu?” Jak se vzápětí dozvídám, sklenku mi nabízí místní zahradník Rolo, který prý zaskakuje za služebnictvo. „A už jste si prohlédla vilu?” Na jeho popud se v čase před začátkem představení vydávám na důkladný průzkum několikapodlažního objektu.

Představení Dům v jabloních se odehrává ve funkcionalistické Winternitzově vile. Foto: Lucie Urban

Winternitzova vila je poslední realizované dílo architekta Adolfa Loose. Objednal si ji u něj pražský právník Josef Winternitz v roce 1931 pro sebe a svojí rodinu. Loose je charakteristický tím, jak pracuje s členěním prostoru a stejně jako známější Müllerova vila i vila postavená pro Josefa Winternitze je opravdu precizní ukázkou funkcionalismu. Co mne skutečně zaujalo, je přístupnost jednotlivých místností, kdy se pro ilustraci například do ložnice v prvním patře dá vejít pěti různými vchody – přes šatnu propojenou s koupelnou, přímo z koupelny, z chodby, z vedlejšího pokoje a z terasy. Těchto důmyslných průchodů vila nabízí několik a představení jich velmi účelně a promyšleně využívá. Po prohlídce celé vily se vracím zpět do ústředního salónu. Právě včas, vernisáž zrovna začíná.

„Dámy a pánové, ráda bych vás jménem našeho dívčího spolku Apaté přivítala na dnešní vernisáži z cyklu Skleněné zahrady.”

„Dámy a pánové, ráda bych vás jménem našeho dívčího spolku Apaté přivítala na dnešní vernisáži z cyklu Skleněné zahrady,” zní první slova oficiálního zahájení. Zápletku se dozvídáme záhy, já konkrétně opět od zahradníka, který mi šeptem sděluje, že nejcenější exponát večera, Dům v jabloních, byl včera večer odcizen. A na první pohled idylická společenská událost se začíná proměňovat v pátrání po zloději drahé sošky.

Každá postava má svůj motiv. Foto: Lucie Urban

Divák detekivem

Oproti předchozím inscenacím spolku Pomezí je tentokrát příběh vcelku jednoduchý a zápletka naprosto jasná. Přesto propracované charaktery hrdinů a především vztahy mezi nimi nabízí velmi napínavou podívanou. Na rozřešení si však musí divák přijít tak trochu sám. Představení se odehrává ve dvou časových rovinách. První je časová rovina vernisáže, kde se řeší, kdo Dům v jabloních ukradl a diváci jsou bráni jako hosté vernisáže. Druhá je rovina předchozího večera, kam se postavy vrací v jakýchsi „flashbacích“, během nichž s diváky neinteragují.

„Je to poprvé, kdy jsme pracovali s psanými texty. U předchozích inscenací byly dialogy čistá improvizace.”

Ty tvoří převážnou část představení a divák během nich vidí, jak jednotlivé postavy trávily předchozí večer, kdy došlo ke krádeži. Důležité je načasování i souslednost jednotlivých scén, které se odehrávají třeba tři současně v různých pokojích. „V časové rovině vernisáže, to znamená tehdy, kdy herci vidí diváky jako hosty, vědí, s kým mají co probrat a víceméně znají souslednost témat.  Ale hodně záleží na jejich improvizaci. Oproti tomu scény z minulosti mají pevně stanovené texty. Je to poprvé, kdy jsme pracovali s psanými texty. U předchozích inscenací byly dialogy čistá improvizace.” poodhaluje proces vzniku inscenace Lukáš Brychta.

Tyto návraty do minulosti se odehrají celkem třikrát, pokaždé trochu jinak a divák tak má možnost postupně sbírat indicie a skládat si představu o tom, kdo by mohl být pachatelem. Zda sama hostitelka Alma, její tři přítelkyně, bratranec, novinář či zahradník. Každý z nich má pádný motiv pro to, aby sošku ukradl. Napětí se pomalu stupňuje, diváci horlivě pronásledují jednotlivé postavy do všemožných zákoutí Winternitzovy vily a snaží se vyřešit onen zločin.

Herci jsou divákům doslova na dosah ruky. Foto: Natálie Rajnišová

A právě v tom tkví největší síla inscenace. S postupujícím časem se člověk doslova zažere do děje, sbírá střípky příběhu a přemítá, kdo má na svědomí krádež sošky. Herci hrají s opravdovým nasazením, nikdy nevypadávají z role. Hraje se nejen uvnitř, v pokojích, ale i na terasách a občas i na zahradě, což není zrovna příjemné, protože venku fouká studený vítr a prší. Diváci jsou však ochotni i zmoknout, aby se dostali blíž rozluštění celé situace. A přestože ne každému se povede nakonec odhalit pravého pachatele, všichni diváci odcházejí se silným zážitkem a ještě dlouho po představení diskutují a rozebírají, jak to všechno bylo. I to je jednoznačné plus tohoto představení. Přímo vybízí ke sdílení dojmů, vyprávění osobních prožitků a ke společnému dumání o celém příběhu.

Divadlo Pomezí má za sebou již šest imerzivních projektů, za jejichž realizací stojí tvůrčí tým složený z režisérů Lukáše Brychty, Štěpána Tretiaga a dramaturgyně Kateřiny Součkové. Představení se kupříkladu odehrávala v opuštěném pavlačovém domě v Praze na Florenci v případě stejnojmenné inscenace Pomezí, v zahradě vili Mazanka v Libni při představení Poznání či v knihovně Vojtěcha Náprstka u projektu Popel a náprstky. Nejčerstvější inscenace Opisybude mít premiéru 8. dubna opět v pavlačovém domě na Florenci.