Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

Zločin a trest na Piccadilly Road

8 minut

Polovina září a s ní neodmyslitelně spjatý Mezinárodní festival Divadlo v Plzni nabídly fanouškům dramatu opět kromě toho nejlepšího z domácí scény, také u nás neobvyklé divadelní styly a inscenační postupy evropského a světového divadla. Jedním z mimořádných zážitků byla oceňovaná imerzivní inscenace polského režiséra Marcina Wierzchowského Tajný život Friedmanových inspirovaná slavným dokumentárním filmem Andrewa Jareckého.

„Budu vaším průvodcem rodinným archivem Friedmanových. Nesedejte si na místa, kde je žlutý papírek, snažte se být empatičtí a ohleduplní. Vnímejte, jestli někomu nepřekážíte,“ vyzývá diváky dosud usazené v sále představitel dokumentaristy Andrewa Jareckého, který diváky představením provází a hned na úvod je zasvěcuje do pravidel tzv. imerzivního divadla. To je typické nezvyklou blízkostí herců a diváků, kteří se společně s herci pohybují po divadelních prostorách a někdy se mohou do hry i zapojit.

Za oponu divadla a do interakce s herci se diváci prvně dostali během domovní razie v bytě Friedmanových, kde měli možnost pátrat po důkazním materiálu proti obviněnému Arnoldu Friedmanovi.

Netradiční představení Tajný život Friedmanových inspirované Jareckého dokumentem Capturing the Friedmans (Vše o Friedmanových), jenž se jako první začal zabývat kontroverzním případem Arnolda Friedmana a jeho nejmladšího syna Jesseho, mapuje skutečný případ dobře situované americké židovské rodiny, jejíž dva členové byli v roce 1987 ve Spojených státech amerických obviněni ze sledování dětské pornografie a vyšetřováni pro sexuální zneužívání desítek chlapců během hodin počítačových kurzů. Do té doby byli Friedmanovi typická americká rodina žijící v poklidné newyorské čtvrti Great Neck. Od první domovní prohlídky se ale jejich život radikálně změnil.

„Co mě k tomu příběhu opravdu přitahovalo, byl můj soucit s těmi hrdiny,“

„To, co mě k tomu příběhu opravdu přitahovalo, byl můj soucit s těmi hrdiny,“ prozradil svůj prvotní motiv pro divadelní zpracování příběhu Friedmanových jeho iniciátor a režisér Marcin Wierzchowski a dodal, že si díky němu uvědomil, že naše životy jsou pouhým balancováním po tenkém ledu. Ten podle něj tvoří vše, co nám dává určitou jistotu a stabilitu. „Vše, co tento led tvoří, jsou naše představy o sobě, naše sny, rodina, naše práce. Pod povrchem jsou však věci, které občas vycítíme, ale mnohdy ani nevíme, že existují. Jsou velmi temné. A pokud je ten životní zvrat takový, že se led prolomí, tak se většinou propadáme do té tmy a musíme mít velké štěstí, abychom se v tom oceánu temnoty neutopili.“

Po tenkém ledu Friedmanových

Imerzivní divadlo nabízí divákům možnost sledovat herecké výkony z bezprostřední blízkosti.

Po krátké úvodní projekci filmu, se diváci ze sálu prvně přemisťují za oponu, kde se nachází věrně zrekonstruovaný byt rodiny Friedmanových, a jsou vyzváni, aby se zúčastnili domovní prohlídky. Mají najít vše, co je podezřelé. „Nabízím odměnu ve výši 1000 Kč pro toho, kdo najde jakékoliv důkazy nebo podezřelé materiály,“ nabádá účastníky představení vyšetřovatel při policejní razii. Publikum se tak při hledání důkazů, které by nasvědčovaly, že by obvinění podaná proti šestapadesátiletému profesorovi na penzi mohla být pravdivá, prvně dostává do těsné blízkosti nejen k hercům, ale i k reálným postavám, které ztvárňují. Konfrontuje se s nimi tváří v tvář, sedá si do jejich křesel a nahlíží do jejich soukromí. „Připadalo mi, že tento typ incenace, kdy se diváci mohli, společně s herci během představení přesouvat na různé scény v prostorách divadla velmi posiloval celkový zážitek. Pořád to znovu a znovu nastartovávalo naši pozornost,“ zhodnotil pro magazín DOTU student fotografie na FAMU Jiří Bartoš.

„Ruka, noha, noha, ruka, Jesse zase šuká kluka. Ruka noha zadek bolí, potom ho zas zbouchá holí.”

Postupně se diváci dostávají hlouběji nejen do rozsáhlého zákulisí – do soudní síně vytvořené v baletním sále či vazební věznice, kam je po skupinkách přepraví nákladní výtah – ale i samotného případu. Prostřednictvím přehrávaných záznamů z rodinného archivu slaví společně s Elaine, Arnoldem a jejich dospívajícími syny narozeniny. Vzápětí se však stávají součástí policejního vyšetřování, jež odhaluje otřesné detaily a obvinění podaná proti oslavenci a nejmladšímu ze tří synů. Napětí pak, kromě ostrých střihů mezi scénami, prohlubují také nové důkazní materiály ve prospěch obou stran, se kterými je divák neustále konfrontován. A určitá tajemnost protknutá představením oslovila také studentku DAMU Alexandru Ratajovou. „Líbila se mi ta nejednoznačnost, kdy se k těm lidem vlastně úplně přiblížíš a zároveň pořád nevíš, jestli ty věci udělali. Tato dvojznačnost, která se promítala i v tom prostoru, mi připadala skvělá.“

Opravdu silným momentem je například zhruba desetiminutová intenzivní scéna v prostorách počítačové učebny, jež má divákovi co nejvíce přiblížit a zrekonstruovat ohavnou hru „na kozu“, již měli Friedmanovi hrát se svými obětmi během hodin počítačů.  Za pomoci rýmovaných říkanek poskládaných na základě výpovědí obětí, jsou diváci přeneseni na místo dění, kde se koncem osmdesátých let měl diplomy ověnčený profesor a jeho náctiletý syn Jesse po dobu čtyř let dopouštět brutální sodomie s mladými chlapci ve věku 8–11 let. Při hře na kozu měli chlapci údajně nazí klečet na podlaze a svým učitelem a jeho synem, který měl chlapce umravňovat, být přeskakováni. „Ruka, noha, noha, ruka, Jesse zase šuká kluka. Ruka noha zadek bolí, potom ho zas zbouchá holí. Péro, klacek, tady buď, Friedmanovi mají chuť.“

Případ plný kontroverzí

Ačkoliv divadelní incenace Tajný život Friedmanových nenabízí jednoduchou odpověď ani rozuzlení, oproti Jareckého filmovému dokumentu pracuje divadelní verze s mnohem širší databází dokumentů a ukazuje, že otázka viny či neviny není tak jednoznačná, jak se zdálo soudu, ani jak se zdálo Jareckému. „To, co zde v tomto představení prezentujeme, je z naší strany tak poctivé, jak jen to dokážeme. To znamená, že my nevíme a ani si netroufáme říct, zda byli vinní či neviní. A myslím, že ta nejistota, je mimořádnou lekcí naší lidskosti. Protože se ptáme na někoho jiného, ale ve skutečnosti se ta otázka odráží v zrcadle a ptáme se sebe sama, zda jsme vinni či ne.“

A o vině a trestu donutil Wierzchowski přemýšlet i samotné herce, které, kromě hlavních hrdinů, obsadil do protichůdných dvojrolí. „Od začátku jsem měl v hlavě ten nápad, že ti kteří nejsou členy rodiny, budou hrát dvě role. Někoho, kdo věří v nevinnost a někoho, kdo je obviňuje,“ vysvětlil režisér svůj záměr a dodal, že kromě velmi intimních divadelní situací, se tento nápad proměnil rovněž v zajímavý a hluboký zážitek pro samotné herce, kteří se od počátku přikláněli k určité pravdě.

„Ta nejistota, je mimořádnou lekcí naší lidskosti”

Nastudování hry trvalo krakovskému Teatru ludowému šest týdnů. Složitý proces sžívání se s postavou, ale v úvodním týdnu hercům pomohl překonat právě režisér, který herce provedl nejen příběhem a řadou nových dokumentů dokumentů, ale zasvětil je také emocionálně. „Pak jsem je poprosil, aby napsali na papírek, v jakých rolích by sebe sama viděli. A ve většině případů se moje přesvědčení potvrdilo,“ vysvětlil Wierzchowski způsob, jakým představení vznikalo. Cenami za nejlepší herecké výkony byli v Polsku vyznamenáni i Małgorzata Kochan (představitelka Elaine Friedmanové) a Piotr Pilitowski (představitel Arnolda Friedmana).

Hluboko do zákulisí

Inscenace Tajný život Friedmanových měla premiéru 19. listopadu 2016 na scéně Stolarnia. O rok později byla mezinárodní porotou vyhlášena jako vítězná na krakovském festivalu Božská komedie a podle režiséra Wierzchowského, se na domácí půdě dočkala velmi dobrého přijetí. „Je neuvěřitelné, že skupinu lidí s velmi odlišnými estetickými a společenskými preferencemi toto představení nerozdělilo, ale naopak sjednotilo.“

Patryk Palusiński j.h. jako David Friedman, jeden z bratrů obviněného Jesseho Friedmana.

Zhlédnout a společně s představiteli členů rodiny Friedmanových doslova na dotek prožít jejich rodinnou tragédii a hlouběji se zamyslet nad otázkou viny a trestu, měli mimo Polska, zatím pouze diváci plzeňského festivalu v divadle Josefa Kajetána Tyla. „Myslím, že je velmi zajímavé, že byl pro tuto inscenaci vybrán právě prostor Tylova divadla.“ zhodnotila studentka divadelní teorie a kritiky na DAMU Alexandara Ratajová a vysvětlila, že oproti obvykle využívaným prostorům pro tento typ inscenací, jako jsou například domy a nepoužívané prostory, bylo právě zákulisí divadla funkčním prvkem s přidanou hodnotou. „Sednete si do divadla, které je nádherné, nablýskané a oni vás dostanou za to, ukážou vám tu hloubku. Tím se automaticky vytvoří paralela i s tím tématem, že to zkrátka není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. To mi připadá skvělé.“

Pro některé diváky však byla ubíjející délka představení, které zřejmě z důvodu hostování v netradičních prostorách, které si krakovský Teatr Ludowy musel nejprve osvojit, přesáhlo avizovanou délku představení. „Napřed mě to moc bavilo, líbilo se mi využití filmu a zákulisí divadla, ale ten celkový dojem z té inscenace je takový, že to přesáhlo tři hodiny, což je prostě nadmíru.“ popsala svůj prvotní dojem z představení studentka třetího ročníku divadelní teorie a kritiky na DAMU Veronika Drápková. Jaké budou reakce publika v dalších zemích, prověří až plánované výjezdy do zahraničí.

Na výjezdních představeních je inscenace simultánně tlumočena. Divák má tedy prostřednictvím sluchátek možnost vyslechnout autentické výkony polských herců, přesouvat se po divadle a současně plně porozumět obsahu.

V Praze tento typ představení na hranici divadelní inscenace, hry a výtvarné instalace zpracovává například divadelní spolek Pomezí v pražském Karlíně.

 

Anežka Fenclová